AKTUAL UNIVERZITA




MILAN KNÍŽÁK

AKTUAL UNIVERZITA


1. Aktual univerzita (33:00)

Milan Knížák – text & voice
Opening Performance Orchestra - electronics

2. Broken Suite (23:30)

Milan Knížák – sound sources
Opening Performance Orchestra - electronics



Aktual Univerzita recorded live at the festival Movement Sound Space in Opava, 4 October 2019 and mixed at re-set studio and JáMOR Studio, winter 2019/2020

Broken Suite recorded and mixed at re-set studio, summer and autumn 2019

Broken Suite contains excerpts and samples from Milan Knížák's pieces, composed using the "broken method" – with kind premission of the author

Produced by re-set production

Mastered by Stephan Mathieu, Schwebung Mastering

Text by Milan Knížák (ⓒ 1967)

Logo: Milan Knížák
Cover: Jaroslav Buzek
Translation: Hilda Hearne

Special thanks to Bludný kámen & Martin Klimeš

Another Sub Rosa production SR518
2021
www.subrosa.net




Milan Knížák – Aktuální univerzita (1967)

Lekce č. 1: Konflikt

Konflikt je nejpřímější metodou komunikace, ale někdy je nemožné řešit některé problémy konfliktem, a tak úporně hledáme jiné cesty. Ovšem existují oblasti, kde je možné a nutné konflikt použít. Něco nelze řešit jinak. Často musíme kopnout, abychom byli vyslyšeni. Někdy hladit, aby nám bylo odpověděno kopancem. Konflikt má fantastickou a nebezpečnou vlastnost – musíme být buď na jedné, nebo druhé straně. Musíme v něco věřit. Je nemožné být vlažným. Mráz nebo vedro. Černá x bílá. Proto miluju konflikty. Proto se bojím konfliktů. Konfliktem začíná řešení.

Lekce č. 2: O jinosti

Zatímco se prostředky vnější komunikace šíleným tempem zdokonalují, komunikace vnitřní ( jakási schopnost soužití, schopnost existence v kolektivu, schopnost vzájemné korespondence) zůstává na stejné úrovni, někdy se dokonce zdá, že klesá, a jen málokdy máme dojem, že nepatrně stoupá. Snad je to zapříčiněno tím, že dokonalý systém vnější komunikace, který nám dovolí informovat se o všem kolem nás bez sebemenší námahy, ukonejšuje tak dokonale, že nás ani nenapadne vyvíjet nějakou aktivitu navíc.
A tak ukonejšeni záplavou informací o sobě i o svých bližních žijeme poustevnickým životem sobce uprostřed davu. Žijeme uzavřeni ve svých soukromých potřebách, jejichž vnějšek ohlazujeme a přizdobujeme tak, aby co nejvíc vyhovoval obvyklým konvencím daného společenství, ale jádro, podstata, zůstávají nedotčeny. Povrchy ulit našich potřeb jsou natřeny jedinou barvou. A běda tomu, kdo se odváží zvolit jinou. Jinak barevní jsou okamžitě odsouzeni.

Lekce č. 3: O snech

Sny, které nás doprovázejí od dětství, podstatně ovlivnily dráhu našeho konání, a někdy ji ovládnou docela. Jsou krásné a nebezpečné. Ne ony samy, ale rozdíl mezi nimi a skutečností. Propast, která se stále zvětšuje úměrně k našemu dospívání. Je asi nemožné se jich vzdát, a tak nezbývá než dělat všechno, aby ona zvětšující se mezera byla odstraněna.
Vyčlenit ze záplavy problémů, které nás obklopujou, několik nejdůležitějších, a ty učinit středem svého snažení. Tak, aby v nich splývala představa se skutečností. Někdy naopak vzniká přímo povinnost řešit i ty nejmenší problémy. POVINNOST ŘEŠIT I TY NEJMENŠÍ PROBLÉMY.

Lekce č. 4: O revolucích

Revoluce se ukázaly neschopnými pro totální přeměnu světa. Jsou to vždy jen přesuny sil. A mnohdy mocenské prostředky zůstávají stejné, maximálně natřené jinou barvou. Ale revoluce je krásná. Dává tisíc nadějí. Proto všichni toužící po novém a jiném se jí chápou. Ale zrovna tak pro ni křičí ti, kteří jen nesouhlasí se svým stávajícím mocenským postavením a chtějí revoluci proto, aby jim pomohla k postavení, které bude přesně takové, jako je to, kterým jsou dnes ujařmováni. Jen úlohy budou vyměněny. A proto opravdu revoluční živly jsou každou revolucí potlačovány.
Je nutno opouštět, aby mohlo být nalézáno. Není možno zůstat u jednoho, a chtít druhé. Skončíte beznadějně v šedivém bahnitém středu. Je nutno totálně opouštět, aby to, co přijde, mohlo být také totální.

Lekce č. 5: O lásce

Láska k nám přichází skrze nejrůznější média. Působí jak další rozměr víry. Má jen tu nevýhodu, že o ní sníme dřív, než jsme ji skutečně poznali. A tak tu vždycky zbyde malý kousíček nesplněného. Skutečnost, která přijde, nedosahuje blyštivosti a třpytivosti snů. Je sice totálnější, totálnější svou existencí, svou pozemskou přítomností, ale právě tento její vklad je zároveň jejím handicapem. A proto láska je možná jen v dokonalé symbióze se sny.
Láska má tu výhodu, oproti jiným lidským stavům a konáním, že její intenzita není závislá na jejím naplnění. Láska může existovat sama o sobě. Nezávisle na našich snaženích a jednáních. Láska, jejíž naplnění je i v jejím zklamání.

Lekce č. 6: Zhotovit si křídla

Lítat přímo vpřed. Putovat po přímce. Navštěvovat. Zanechávat znamení na dveřích. Darovat slova. Vyznačit cestu knihami. Vyznačit cestu oděvy. Jídlem. Spojit dvě vzdálená místa. Dvě skály. Dva lidi. Přehradit řeku. Stavět města z písku. Navršit mohylu.

Lekce č. 7: O víře

Důležitější než objekt víry je víra sama. Věřit v sílu pohlazení, v mírovou konferenci v Ženevě, v Buddhu nebo v léčivé byliny je jedno. Vlastnosti boha, v kterého věříme, nejsou důležité. Důležitá je kvalita akcí prováděných ve jménu této víry.

Lekce č. 8: O hře

Pohybování ruky po stole, chytání poletující mouchy, šklebení se do zrcadla, klepání nohou do rytmu atd. atd. atd. – to všechno jsou vlastně malé hry, kterými se bavíme, a ani si přitom neuvědomujeme, že o hry jde.
Je hra jenom tím, co nekončí nabytím nějakého konkrétního zisku? Budeme-li chápat všechny věci jako hru, nebudeme-li brát v úvahu užitečnost (a někdy i namáhavost) právě vykonávané akce, můžeme docílit toho, že třeba nudné nakupování bude pro nás stejně zábavné jako pozorování protahující se kočky.
Osm hodin pracovní doby se rozpadne na soustavu více či méně zábavných a zajímavých her a objevů.
Rozbít každodenní umrtvující pravidelnost. Rozparcelovat čas na překvapivě nestejné úseky, které nás překvapí už jen tím, že jsou jinak dlouhé než ty předcházející. A v tomto chaosu náhodný příchod pravidelnosti působí jako senzace.
Pohlaď stůl. Rozbij židli. Přines šálek ze skříně. Podívej se do mikroskopu. Napiš jedno slovo na psacím stroji. Upeč topinku. Utrhni jablko. Zatelefonuj příteli. Napij se vody. A dlouho se dívej z otevřeného okna do noci.

Lekce č. 9:

Jsi unaven? Pracuj!
Jsi ospalý? Bdi!
Máš hlad? Hladov!
Chceš promluvit? Mlč!
Bojíš se smrti? Spáchej sebevraždu!

Lekce č. 10: O umění

Umění je stálý outsider. Nelze ho do života nikdy zcela začlenit. Přes všechny reformy a snahy tohoto století vecpat ho tam, stále přečnívá. V umění není viditelného racionálního vývoje, alespoň ne z hlediska nám známých časových a prostorových kritérií. Viditelný rozdíl je jen ve výběru prostředků a v časovém a prostorovém koloritu. Vývoj umění je přímo úměrný vývoji lidského sensa. A ten nedoznal za krátký úsek dějin lidstva, který známe a chápeme, výraznějších změn.
V umění jako takovém nelze objevit už nic. Vše je objeveno tím, že je dovoleno vše. A tak opět nastává pozvolné naplňování společenské prafunkce umění. Ovšem na jiné kvalitativní úrovni.
Umění, chápáno jako soustava speciálních profesí, přestává fungovat.
Umění jako viditelná, hmatatelná, jako smyslově vnímatelná realita přestává existovat. Vrchol umění je v jeho zániku.
Přestává existovat specifická, oddělená oblast umění. Je tu jediná oblast lidské existence.
Umění začíná spolupůsobit jako jeden z nenahraditelných faktorů při organizaci každodenního života. Je přítomno všude a nikde. Stává se fluidem. Je naprosto mimoprofesionální. Není vyčleňováno, není obdivováno, není zpeněžováno. (To, co je vyčleňováno, obdivováno, zpeněžováno, jsou jen stopy naznačující, že tudy možná prošlo.) Ani to nelze. Je totiž neoddělitelně rozpuštěno v roztoku pohyblivé existence.



Milan Knížák – Aktual University (1967)

Lesson 1: On Conflict

Conflict is the most direct method of communication but sometimes it is impossible to solve big problems through conflicts and other ways are looked for. But there are territories where it is possible and necessary to use conflict to clarify something which is impossible to clarify any other way. Often we must kick to be heard. Often we must caress to get a kick.
Conflict has wonderful and dangerous property: we must be on one side or the other. We mus believe in something. It is impossible to be just warm. Hot or cold. Therefore I love conflicts. Therefore I’m afraid of conflicts. Conflicts begin solutions.

Lesson 2: On Being Different

While the means of external communication are rapidly getting better and better, innercommunication (an ability to live together, to exist in a collective community, thecapacity for interpersonal communication) remains on the same level as it always has, and sometimes it may even seem to be degenerating; it is only very seldom that we feel it to be improving. Perhaps this is because such a highly developed system of external communication, which means that we can gain information about everything going on around us without the slightest effort enables us to be invisible witnesses to the lives of those around us. This system, that by its very perfection demands no effort from us, tranquilizes us so completely that it never even occurs to us to be more active than we have to.
And so, pacified by the flood of information about ourselves and those close to us, we live a solitary and selfish life in the midst of the crowd. We live locked into our private needs whose exterior we rearrange and decorate so that it will blend in with the accepted conventions of society, but the core, the essence, remains unaffected. The shells of our needs are painted with a single colour. And woe to anyone who dares to choose another! Those of a different colour are immediately condemned.

Lesson 3: On Dreams

Dream, which accompany us from childhood, have a substantial influence on thecourse of our efforts and sometimes our lives entirely. They are beautiful and dangerous. Not the dreams themselves, but the difference between them and reality. The abyss that continually widens in proportion to how we mature.
It is perhaps impossible to surrender to them entirely, and so there is nothing else but to do everything we can eliminate that widening gap. We must separate out the flood of problems that surround us a few of the most important and make them the centre of our efforts. In such a way that, in them, our imaginings unite with reality. Sometimes, it becomes our bound duty to solve even the most subtle problems. EVEN THE SMALLEST PROBLEMS.

Lesson 4: On Revolutions

Revolutions have proven incapable of totally changing the world. There are always merely a shifting of power. And often the means of power remain unchanged; at the very most they are painted a different colour. But revolution is beautiful. It gives hope to thousands. Therefore all those who long for something new and different understand it. But equally enthusiastic are those who are merely discontent with their present power status and want revolution simply because it will help them gain positions that will be exactly like the ones responsible for their present subjugation. And therefore every revolution always suppresses genuinely revolutionary elements.
It is necessary to abandon so that one might find. You can’t have your cake and eat it too. You will end up hopelessly in the grey mire of the middle. One must abandon totally so that what comes can also be total.

Lesson 5: On Love


Love comes to us through a great variety of media. It functions as another dimension of faith. Its only disadvantage is that we dream of it before we really experience it. And so there is always a little piece of it that remains unfulfilled. The reality that comes never attains the sparkle and splendour of the dreams. True, it is more total, more total because it exists, because it is an earthly presence, but precisely this asset it also its handicap. And therefore love is possible only in a state of perfect symbiosis with dreams.
Love has this advantage over other human states and activities: its intensity does not depend on fulfilment. Love can exist in itself. Independent of our efforts and our behaviour. Love can be fulfilling even when it is disappointed.

Lesson 6: Build Yourself Wings

Fly straight ahead. Walk a straight line. Visit. Leave a special sign on the door. Make a gift of words. Mark your path with books. With clothes. With food. Join two distant places. Two rocks. Two people. Bridge a river. Build a city of sand. Raise up a mound.

Lesson 7: On Belief
More important than an object of belief is belief itself. To believe in the power of caressing, in peace-conferences in Geneva, in Buddha or in medicine herbs it doesn’t matter. The properties of the God in which we believe do not matter: what matters is the quality of the actions we perform in that believe.

Lesson 8: About Play

Moving your hand over the surface of a table, catching flies in the air, making faces in a mirror, keeping time with your foot, etc. etc. etc. – all these are really little games that we amuse ourselves with without being aware that they are games. Is a game merely something that does not end in the attainment of some concrete gain?
If we consider everything as a game, as play, if we ignore the usefulness (and sometimes even the difficulty) of what we happen to be doing, then we may make even something as boring as shopping seem just as amusing as watching cats stretching themselves.
An eight-hour work-day can be broken up into a series of more or less amusing and interesting games and discoveries.
Breaking up commonplace, deadening regularity. Divide time into unexpectedly irregular stretches that are surprising if only because they are longer or shorter than the ones before. And in this chaos, the chance appearance of regularity has a sensational effect.
Caress a table. Break a chair. Fetch cup from a cupboard. Look through a microscope. Write one word on the typewriter. Make a slice of toast. Pick an apple. Phone a friend. Take a drink of water. And look for a long time through an open window into the night.

Lesson 9:

Are you tired? Work!
Are you sleepy? Wake!
Are you hungry? Don’t eat!
Do you want to talk? Keep silent!
Are you afraid of death? Commit suicide!

Lesson 10: On Art

Art is a perennial outsider. It can never quite be fitted into life. In spite of all reforms and the efforts of this century to make it fit into life, it still stands out. In art there is no visible, rational evolution, at least not from the viewpoint of the temporal and spatial criteria known to us. There is a visible difference only in the choice of media and in temporal and spatial colouring.
For the development of art is directly proportional to the development of the human senses. And in that brief space of human history that we know and understand, the senses have undergone no dramatic changes.
In art as such, it is no longer possible to discover anything. Everything has already been discovered because everything is permitted. And so a gradual fulfilling of the original social function of art is coming about. But on a different qualitative level. Art, understood as a collection of specialized professions, is creasing to function. Art, as a visible tangible reality perceivable by the senses, is ceasing to exist.
The culmination of art is in its extinction.
Art as a specific, separated area is ceasing to exist. There remains only one area, the area of human existence.
Art is becoming one of the indispensable factors influencing the organization of everyday life. It is present everywhere and nowhere. It is becoming a fluid. It stands outside all professions. It is neither appropriated, admired nor sold. (What is admired, appropriated and sold are just traces indicating that art may have passed this way.) None of this is possible. It is irreversibly dissolved in the solution of burgeoning human existence.